Pracovnice nám řekly, že po čtyřicítce už druhé dítě nedostaneme

Oslovila jsem jednu mou známou, která si adoptovala chlapečka. Je pravda, že ze skupiny okruhu mých známých, kteří adoptovali malé bílé miminko (dle odborné terminologie – většinového etnika), je takovýchto adoptovaných dětí méně.

Pojďte se, spolu se mnou, seznámit s maminkou Ivou a jejím životním příběhem. Tolik podobným většině žadatelů o adopci.

Co bylo impulsem, že jste se s manželem rozhodli pro adopci?

Na začátku bylo určitě to, že se nám nepovedlo mít vlastní děti. Že je problém jsme věděli relativně brzy, v mých 22 letech. Hned po svatbě jsme podali žádost o adopci, to bylo v roce 2000. Bylo mi 24 a manželovi 25 let.

Jak dlouho trvalo vaše „prověřování“ a kdy vám svěřili Honzíka?

Tak to jste mě zaskočila. To nepříjemné se tak strašně rychle zapomíná. Myslím, že určitě déle než rok. K žádosti jsme museli přiložit posudky lékaře, posudek z místa bydliště – asi hlavně z důvodu, že jsme sice spolu dva roky bydleli, ale po svatbě jsme měli jen měsíc. (Přišlo mi tehdy divné, že má na mě psát posudek někdo, kdo mě dvakrát do měsíce potká na ulici??) Dále posudek ze zaměstnání, opis trestního rejstříku, fotky.. Matně si vzpomínám, že u nás byly paní sociální na návštěvě. Potom jsme museli k psychologovi.

Takže velice náročný proces, že?

Tenkrát jsme však ještě absolvovali tři hodiny písemných testů a po vyhodnocení nás čekal osobní pohovor. Měli jsme nařízenou rodičovskou výchovu a byli jsme se také podívat v kojeneckém ústavu. Zdálo se nám to strašně zdlouhavé. Asi po roce nám teprve přišel vytoužený dopis, že jsme v registru čekatelů.

Po roce v registru nám přišel další dopis, že nás zařazují i do celorepublikového, což pro nás mělo ale nulový efekt. Chtěli jsme miminko do 2 let, majoritní etnikum, zdravé. Já bláhová si myslela, že když jsme v tom celorepublikovém, že to bude výhoda – že se nám zkrátí doba čekání. Honzíka jsme se dočkali až v létě 2004.

Máte pocit, že to důkladné prověřování bylo ve všem „smysluplné“?

Upřímně nevím. Například ten zmiňovaný posudek z místa bydliště. Nemám také tušení, nakolik se z několikahodinových psychotestů pozná, jak kvalitní budeš rodič. Chápu, že „nějaká“ kontrola být musí, ale… 

Při podávání druhé žádosti v roce 2002 jsme všechno museli podstoupit znovu. Byla nám odpuštěna pouze rodičovská výchova. Tu jsme poprvé absolvovali v plném rozsahu a usoudili, že dvakrát na ni nemusíme. Psychotesty jsme museli projít znovu.

Co bylo překvapující po převzetí Honzíka? Na co jsi nebyla připravená?

Asi se budete smát… Nebyla jsem připravená na to, že ze dne na den nebudu spát (smích). Byla to strašná rychlovka. V pondělí nám volali, že se máme dostavit. Hned v úterý ráno jsme jeli na krajský úřad, ve středu ráno na návštěvu kojeneckého ústavu, ve čtvrtek jsem tam přespala a v pátek jsme si Honzíka vezli domů. Přece ho tam nenecháme, že?

Určitě jsem se potýkala s normálními problémy, které má mnoho novopečených maminek. Ale ty mají výhodu, chystají se na to 9 měsíců. Já sice čekala pátý čekací rok, ale nevěděla jsem co, kdy, jak apod.  Během dvou dnů jsme nakoupili všechny věci, vyřídila jsem si mateřskou. Naštěstí mi nikdo nedělal v práci problémy a pustili mě okamžitě.

Je si okolí vědomo, že je Honzík adoptovaný?

Jak už jsem psala, bydlíme na vesnici, takže lidé o tom vědí. Tam by to utajit stejně ani nešlo!

Jak jste tu informaci sdělili Honzíkovi?

Pohádkou o maminčině nemocném bříšku. O paní, která se o něj nemohla starat, a o domečku, kde jsme si ho vybrali. Zatím se na víc neptá. Bere to jako fakt. Každý rok jezdíme „do domečku“ na dětský den. Čekám, kdy to pravé vyptávání vypukne! A upřímně – netěším se na to…  

Máte podanou druhou žádost. Vím, že došlo k nějaké „informativní schůzce“ na sociálním odboru. Mohla bys popsat, ani ne tak samotný průběh, jako spíše pocity, které sis ze schůzky odnášela?

Pocity? Naprostá beznaděj! Když to shrnu, tak nám bylo sděleno, že dostat druhé malé dítě do adopce je utopie! Právně volných dětí je málo, žadatelů hodně. Celé čtyři hodiny nám vyprávěly o tom, jak báječná je pěstounská péče…a že pokud nějak neupravíme své žádosti, dítě nedostaneme.

Pěstounskou péči sociální pracovnice popsaly jako samou výhodu a pozitivum (nebo tak mi to alespoň vyznělo). Když se někdo zeptal, jak staré děti se do PP dostávají, zněla odpověď – malé, pak až předškoláci a školáci kolem 10 let. 

Jak na Vás zapůsobilo jednání úřednic?

Vadilo mi, že asi nevěděly, jací lidé vlastně o děti žádají, protože to takto vysvětlovaly i páru, který si něčím podobným evidentně prošel, a dítě nakonec vrátili, resp. dítě se chtělo vrátit zpátky do domova!

Další věc, která mě tloukla do očí, nechci se nikoho dotknout - ale těhotná sociální pracovnice cca ve věku 35 let de facto řekla, že 40leté a starší páry nemůžou očekávat, že dostanou druhé miminko! Možná jsem přecitlivělá?!

Proč odmítáte pěstounskou péči a dáváte přednost adopci?

Na pěstounskou péči se necítíme. I přes ujišťování o tom, že se nemůže stát, aby nám biologická rodina „přešlapovala“ u dveří. To by byla moje noční můra. Osobně se necítím ani na postižené dítě. Nevím, jak bych to ustála psychicky a jak by to změnilo běh rodiny. Možná mě za to někdo odsoudí. Ale myslím, že je lepší si to přiznat, než se v tom pak plácat!  Nicméně budeme doufat, že se stane zázrak a Honzík se dočká sourozence…

Příběh, jakých je v naší zemi čím dál více. A můj osobní názor – i kdyby se Honzík sourozence nedočkal, má obrovské štěstí on i jeho rodiče. Štěstí v tom, že jsou RODINA!

Ptala se Barbora Jungerová

Vedoucí mediální skupiny Asociace náhradních rodin ČR